Archiv rubriky: Vše

V tělocvičně loděnické základní školy se sešlo 54 borců, kteří pod vedením 4 trenérů procvičovali techniky a poprali se. Protože se s novým rokem polovina závodníků posunula o věkovou kategorii výše, vysvětlili jsme si změny, které je v soutěžních pravidlech čekají. Začínající závodníci se seznámili s chováním na soutěžích, které jim prakticky předvedli zkušenější borci a to včetně ukázky soutěžního klání. Úspěch opět sklidil oběd v restauraci Ve století, kde jsme si pochutnali na hovězím vývaru a kuřecím řízku s bramborem. Poslední minuty času jsme věnovali oblíbené hře hu-tu-tu-tu, následované uvolněním a závěrečným pozdravem.

Další randori budou na zelený čtvrtek 9. dubna 2020 (v den Velikonočních prázdnin). Podrobné informace včas zveřejníme na našem webu zde: Velikonoční randori 2020.

Archiv fotografií

Stáhněte si archiv fotografií z Novorčních randori 2020.

Den 1. (úterý 29. 10. 2019)

Od našeho posledního zpravodajství z letního soustředění v Nižboru uplynuly již dva měsíce a 4 dny. Ráno úderem osmé z různých míst Berounska vyrazily 4 samostatné dopravní jednotky, kterým se podařilo setkat v Rabí a společně urazit poslední kilometry cesty do Žihobce, kde začalo naše poslední letošní soustředění Podzimní prázdniny s judem. Díky omezeným možnostem dopravních i ubytovacích kapacit jsme se sešli v relativně malém počtu 21 dětí a 4 dospělých. Těm, na které se nedostalo se omlouváme a připomínáme klasické přísloví: „Kdo dřív přijde, ten dříve mele“. Jakmile se vrátíme, začínáme plánovat další soustředění: Hory 2020.

Ještě, než jsme se stihli ubytovat ve Sportovním a rekreačním areálu TJ Žihobce, vyrazili jsme na krátkou procházku, na které naši borci vzali útokem místní samoobsluhu. Sortiment byl jasný: brambůrky, sladkosti a podobné potraviny, jejichž výčet naleznete v reportáži z libovolné předchozí akce. Následovaly klasické etudy na témata: „Tohle jíst nebudu“, „Já nemám hlad“ a podobná, takže zítra do žádného obchodu nezamíříme. Trenéři a zkušenější harcovníci našich akcí však oběd hodnotí jako výtečný a my víme, že se ti ostatní během dvou dní srovnají.

Po obědě jsme se rozdělili do luxusních chatiček, ve kterých nechybí elektřina, světlo, topení ani lůžkoviny, na což nebýváme zvyklí. Po krátkém poledním klidu jsme se přiblížili nedaleko, ale hluboko pod hrad Kašperk a jali se pokořit 110 výškových metrů na 1100 metrů délkových. Jedinou útěchou nám bylo, že zpáteční cesta bude probíhat dolů a po tmě, takže ten krpál už neuvidíme. Prohlídka hradu opět prokázala schopnosti našeho hlavního rozumbrady Kuby, který svými znalostmi udivoval i paní průvodkyni, která jej po několika větách dokonce začala podezírat z opakované návštěvy hradu. Cesta zpět proběhla v překvapivém klidu, dokonce jsme nezapadli ani do bláta, které nám dovedně vytvořila těžká lesní technika a smutní nakonec byli jen majitelé vozidel, kteří si to po návratu pořádně užijí s čistícími prostředky a vysavačem.

Než jsme po návratu do chatiček stačili cokoliv říct, začala rota malých hladoletů přemísťovat obsah sáčků s nezdravými potravinami do svých bříšek. Na kuřecí stehno s bramborem potom koukali jak na stehno z ptáka ohniváka. Protože je již opravdu tma jako v pytli, zahráli jsme si po večeři karetní hry, nyní probíhá večerní hygiena, kterou bude následovat promítání ve velkoryse vytopené klubovně.

Den 2. (středa 30. 10. 2019)

Ráno jsme očekávali, že se z chatek žádní zmrzlí sněhuláci jen tak nevykulí. Příslib snídaňového švédského stolu však vykonal své a jídelna vypadala jako dokonale obležený hrad. Přestože z mísy s párky lítaly třísky, o oko nikdo nepřišel.
My dospělí jsme byli mile překvapeni tím, že ranní teploty u nás na Šumavě jsou vyšší než u vás doma na Berounsku. A protože ani okna našich vozidel netrpěla ranními omrzlinami, vyrazili jsme na další výškový výstup. Tentokrát na rozhlednu Sedlo.

Nedlouhý, avšak výškově náročný výstup, který naši svěřenci očekávali přeci jen mírnější, než včerejší lehký výšlap překvapil, a tak nejen slabší jedinci „ryli rypákom zemegulu“. Naše programová vedoucí si při tom neodpustila několik „skotačivých vylepšeníček“, která v kolmých stěnách, a také pod lehkou hrozbou zvyšování fyzického fondu, všichni s nadšením plnili. My opatrnější jsme si mysleli, že to naši borci nezvládnou. Zkušenější z nich však tělem šplhali, pusou cucali doping v podobě Pikaa a průběžně stíhali i odpovídat na dotěrné otázky z historie hradu Kašperk. Faktem ale je, že jsme již neslyšeli tolik oblíbené dětské otázky „Kdy už tam budeme?“, a odpovídali na daleko zajímavější dotazy typu „Kdy už to proboha skončí?“. Dalšími disciplínami byly pochod náročným terénem poslepu, uzlování „za pochodu“ a hlavně etapa mlčení, kterou se trenéři snažili prodlužovat, jak jen to šlo. Nedovedete si představit, jak blaženým pocitem v krásné šumavské přírodě působí blahodárné ticho, kdy skupina permanentně vřískajících paviánů sníží svůj akustický výkon pod rozlišovací schopnost trenérova ucha. Poslední zkouškou pak bylo Souznění, při kterém v lehkém, asi 80% stoupání, byly dvě pečivě vybrané zcela odlišné povahy imaginárně spoutány a nezbývalo jim než terén zdolávat společně.

Odměnou všem byla vyhlídka z vrcholové rozhledny Sedlo. Přestože byl výhled z rozhledny omezen podzimním mlžným oparem, našli se i borci, kteří 138 schodů vyběhli i 5x! Když Kuba Malásek ohlásil, že po šesté již nepoběží, zahájili jsme hledání pokladu dovedně ukrytého pod rozhlednou a všechny zlatokopy motivovali zvýšenou odměnou. Tonda Kryll však poklad ukryl tak dokonale, že jej sám nemohl najít, a tak s velkou dopomocí naši hledači utajenou skrýš objevili těsně před zmrznutím. Cesta zpět pak probíhala bez větších komplikací. To, že někteří sešli z cesty a vydali se zcela jiným směrem, jsme přisuzovali jen nedodržení režimu aklimatizace při sestupu z výškového tábora.

K obědu byla masová haše s bramborem a zelím a tak si na výborném prejtu pochutnávali téměř všichni (taktická rada pro rodiče).

Na sportovní odpoledne jsme měli připraveno několik olympijských i neolympijských disciplín. Naše výprava se s podivem rozdělila pouze na dvě skupiny. První hrála ligu mistrů v kopané, druhá pak hrála hru, kterou zpopularizovala filmová hvězda jménem Metráček, dnes zastoupená trenérem Karlem. Proč právě Karlem? Protože Pavel se rozhodl šéfovat fotbalovým šampónům a odborně dirigovat jejich hru. Některé kopačky se sice podivovaly, že neslyší výroky typu „zóna“ či „ofsajd“, ale „hajime“ a „mate“ působilo důvěryhodně a „wazari“ a „ippon“ namísto žlutých a červených karet hráči přijímali s nadšením. V sektoru metráčků pak probíhaly líté boje, které hráči opravdu museli řešit ve sportovní přípravě v kolonkách technika, taktika a osobní statečnost. Nevíme, kdo z rodičů zná pravidla hry vybíjená zvané „Vracečka“, ale když pět hráčů chrání jediného jen proto, aby se do hry nevrátil Karel, je to jak někde na frontě. Zdálo by se, že to bude všechny bavit maximálně hodinu, ale po více než dvou hodinách jsme je museli lákat na večeři.

Nevíme, co na dnešní lehké procházce a odpoledním sportování děti unavilo, ale večeře proběhla v duchu smíření a nikdo neprotestoval ani proti hygieně ještě před večerním programem. Většina asi tušila, že dnes zamíří na kutě i bez pokynu trenérů. I nám se při psaní dnešních zpráv klíží víka, a tak vám přejeme dobrou noc!

Den 3. (čtvrtek 31. 10. 2019)

Dnes v noci bohužel dorazil mráz i k nám do Žihobce a ráno bylo šedivo nejen na našich autech, ale na celé ploše Sportovního a rekreačního areálu Žihobce. Po snídani jsme se začali věnovat přípravě večerních halloweenských představení a lucerniček, které se večer rozzáří před každou chatkou. Ruční práce byly během dopoledne vystřídány sportovními aktivitami v areálu.

Po obědě, ke kterému byly vepřové výpečky s bramborovým knedlíkem a špenátem, jsme vyrazili do sušického Muzea Šumavy, kde jsme byli jedněmi z posledních letošních návštěvníků. Shlédli jsme Mechanický betlém a stálé expozice, mezi kterými vynikají unikátní expozice sušického sirkařství, papírových kelímků a impregnovaných nádobek. Oba trenéři se slzami v očích zavzpomínali… Z náměstí jsme se přesunuli do místní školy na společný trénink s naším dalším spřáteleným oddílem, Judoclubem Sušice. Trénink proběhl pod vedením Petra Kämpfa, který je propagátorem nácviku sestav Kata v žákovských kategoriích. I my jsme za tímto účelem přijeli, protože víme, že ne všichni se chtějí prát na závodech a medaile ze soutěží v Katách mají stejnou hodnotu, jako ty z juda sportovního. Dnešní trénink byl zaměřen na techniky na zemi, v jeho závěru s borci z obou klubů poměřili síly při cvičných zápasech randori.

Po pozdním návratu jsme slupli řízek s bramborovou kaší, vysprchovali se, shlédli halloweenské scénky a rozsvítili lucerničky, které vrhaly stíny oblíbených trenérů mimo Pavla, jehož silueta se na útlé sklenice nevešla. Jiřina proto musela vyrazit pro největší dýni, která byla v Sušici k dostání, ze které Toník dovedně vyřezal Pavlovu bustu. Večer jsme ukončili promítáním sestav Kata a vysvětlili si souvislosti se sportovním judem.

Přejeme Vám dobrou noc, Petrovi děkujeme za skvělý trénink a těšíme se na další setkání!

Den 4. (pátek 1. 11. 2019)

Poslední celý den se nám krásně vyčasilo, teplota šla lehce nahoru, ale co je hlavní, celý den nám krásně svítilo Sluníčko. Po snídani jsme se přiblížili na náš poslední výšlap na Pustý Hrádek a užili jsme si krásné podzimní dopoledne. Vrátili jsme se chvilku před obědem, a tak se naši borci ještě vrhli na fotbalový trávník, kde padaly poslední góly. Proběhly i lehké sázky o to, kdo udělá více kliků. Jak to tak bývá, vyzyvatel po klání s mladším protivníkem odcházel s pláčem.

Po obědě (podávány byly tolik oblíbené špagety) jsme vyrazili do sušického aquaparku. Přestože jsme celou dobu důsledně dbali na hygienu, zkoušeli někteří borci ošálit i Karla, který ještě prošel dvouletou prezenční vojenskou službou. Borec, který přišel po večerní koupeli, na dotaz: „Sprchoval ses?“ sebevědomě odpověděl: „Samozřejmě“. Karel zkušeně kontroval prohlášením: „Tak půjdeme zkontrolovat ručník. Jestli bude suchý, děláš 100 kliků.“ Blesková odpověď zněla: „Klidně, já mám rychleschnoucí.“ Takže jistě chápete, proč jsme je před poslední nocí máčeli dvě hodiny v bazénu. Co nešlo odmočit jsme odřeli na tobogánu. Když jsme se pak sešli v recepci, zářily děti (pod již značně unaveným oblečením) čistotou.

Během chvíle čekání, kterou někteří vyplnili plněním útrob párky v rohlíku, jsme vznášeli dotazy typu: „To jsme zvědaví, zda budete večeřet?“ Naše starost byla odbyta slovy: „Uvidíte.“ A jak řekli, tak i učinili. Bulgur s masem a zeleninou však zmizel bezezbytku. Přestože jsme po večeři dětem nabízeli program, ujaly se ho samy a teď hrají společenské hry, malují, případně zkouší klasickou večerní etudu zvanou Umakartové čelo.

Den 5. (sobota 2. 11. 2019)

V sobotu před i po snídani probíhalo balení, úklid a odjezd. Plánovanou zastávku na zřícenině hradu Rabí nám překazilo deštivé počasí a tak jsme kolem poledne dorazili domů.

Za nadstandardní servis děkujeme teamu Sportovního a rekreačního areálu Žihobce.

Archiv fotografií a videozáznam

Stáhněte si kompletní archiv fotografií.